Na Kôprovský štít cez Hlinskú dolinu

Trasa

Bývalá Važecká chata – Tri studničky - Zverinec pod Grúnikom - Kôprová dolina – Kmeťov vodopád – Hlinská dolina – Vyšné Kôprovské sedlo - Kôprovský štít - Vyšné Kôprovské sedlo – Veľké Hincovo pleso – Nad Žabím potokom - Popradské pleso – Trigan - Štrbské Pleso

Ranní pohoda

Předpověď zní více než dobře – jasno, beze srážek, teplo. Ideální podmínky pro tuto dlouhou, ale krásnou túru. Tuto túru lze zahájit ze dvou výchozích bodů – z Podbanského nebo od bývalé Važecké chaty. Volím druhou možnost, která je výhodnější v tom, že si alespoň o něco zkrátíme putování po asfaltové silnici vedoucí z Podbanského Kôprovou dolinou až k rozcestí u Kmeťova vodopádu. Z parkoviště u bývalé Važecké chaty jdeme úvodních cca 500 m po červeně značené Tatranské magistrále směrem na Podbanské mírným klesáním až dojdeme na Tri studničky. Až do vichřice v roce 2004 vedl tento úsek lesem bez výhledů, nyní se zde můžeme kochat krásnými pohledy jak na Kriváň, tak na hřeben Západních Tater s Bystrou. Tento úvodní úsek lze vynechat tím, že túru zahájíme až na Trech studničkách. Zde odbočuji na modrou značku, která zpočátku mírně stoupá, později o něco prudčeji klesá do Kôprové doliny. Většina tohoto úseku trasy vede úzkým chodníčkem lesem, později po louce – ideální terén pro nenadálé setkání s medvědem! O výskytu medvěda v této lokalitě svědčí i jeho trus přímo na stezce. Naštěstí pro mě medvěda nepotkávám. Docházím na dno Kôprové doliny, kde mě „vítá“ asfalt, který mě bude doprovázet další asi 3 kilometry. Naštěstí se po cestě nabízí krásné výhledy zejména směrem k hřebeni Liptovských kop nacházejícímu se po naší levé ruce, jenž je pro turistický ruch zcela nepřístupný, a nejvíce ze všeho asi připomene Velkou Fatru. Asfaltkou docházím až k odbočce ku Kmeťovu vodopádu, jenž je nejvyšším tatranským vodopádem s výškou 80 m. Krátká, asi tříminutová odbočka k vodopádu se určitě vyplatí.

Nad Tatrou sa blýská, hromy divo bijú

Obloha je stále bez mráčku a tak se po krátkém odpočinku vydávám dále po mírně stoupající, nyní už naštěstí jen široké lesní cestě, vzhůru Kôprovou dolinou. Cesta vede stále lesem s občasnými výhledy, nyní nejen na Liptovské kopy, ale i směrem k Červeným vrchům. Cesta se střídavě vzdaluje a přibližuje potoku protékajícímu celou dolinou. Tímto nenáročným terénem po nějaké době docházím až k rozcestí, kde od „mé“ modré značky odbočuje zelená značka. My však pokračujeme stále po modře značeném chodníku, který odbočí ostře doprava a strměji, ale krátce klesá k Hlinskému potoku. Tímto se dostáváme do Hlinské doliny, která svou krásou snad ještě předčí Kôprovou dolinu, a ve slovenské části Tater podobně krásnou dolinu budeme hledat jen stěží. Začínám poměrně pozvolna stoupat lesem Hlinskou dolinu, po nějaké době končí les, začíná kosodřevina a po nějaké době se opět objevují krásné výhledy, tentokráte již takřka výhradně na Vysoké Tatry – po pravé straně hřeben Nefcerské věže, po levé ruce hlavní hřeben Tater, krásné jsou i zpětné pohledy. K tomu všemu stále krásné počasí takřka bez mráčku, ke všemu se v těsné blízkosti stezky nachází až neuvěřitelné množství borůvek, takže můj postup je o něco pomalejší. V tomto úseku doporučuji rozhodně nespěchat a užít si jeho krásu naplno – jedná se o nejhezčí úsek celé trasy. Po nějaké době opouštím i kosodřevinu a dostávám se do surového prostředí horní části Hlinské doliny. Tuto surovost jen podtrhuje rychle se měnící počasí – rychle se zatahuje, nad hlavním hřebenem Tater se objevují blesky. Za chvíli začíná i zde drobně pršet. Naštěstí déšť přichází asi v nejvhodnějším možném místě – pár metrů vlevo od stezky se nachází kamenné moře a skály s několika malými převisy, kde se lze schovat a ukrýt před deštěm, což s radostí dělám. Jak bylo toto rozhodnutí šťastné, se ukazuje po několika málo minutách. Déšť sílí, blesky jsou čím dál blíže, zvedá se i vítr. Po chvíli déšť přechází v docela velké kroupy – ještě štěstí, že mě déšť chytil v takto příhodném místě – potkat mě o něco výše, bylo by to mnohem nepříjemnější a nebezpečnější! Jak rychle bouřka a kroupy přišly, tak rychle odchází – kroupy mizí, jen drobně mží, za pár minut až ani to ne a zpoza mraků vylézá dokonce i sluníčko. Po tomto zhruba půlhodinovém neplánovaném odpočinku vyrážím výše, ovšem musím být velmi opatrný, neboť stezka nyní vede již po žulových kamenech, které mohou klouzat. Jedno malé plus však tato bouřka mělo – ochladilo se a není již takové vedro, jaké panovalo hned od rána, takže se stoupá o něco příjemněji. Stále poměrně mírně docházím až do závěru Hlinské doliny. Zde však začíná stoupání nabírat na intenzitě. Cesta stoupá poměrně strmě serpentinami až do Vyšného Kôprovského sedla, které od sebe odděluje dva naprosto rozdílné světy – klidnou, osamělou a nádhernou Hlinskou dolinu a rušnou a hojně navštěvovanou Mengusovskou dolinu s Hincovým plesem, které vidím hluboko pod sebou.

Vzhůru za ještě hezčími výhledy

Zdá se, že bouřka, která mě potkala v Hlinské dolině, bude tento den ojedinělá, sluníčko už opět naplno svítí, a tak se rozhoduji jako bonus k této již tak nádherné trase zdolat Kôprovský štít, takže bez dlouhého otálení stoupám dále. Při pohledu ze sedla se zdá, že vrchol je nedaleko a bude to trvat jen pár minut, ovšem zdání klame – samotný vrchol ze sedla vidět není. Stoupání je zpočátku poměrně pozvolné, ovšem po několika desítkách metrů se začíná terén opět zvedat. Stoupám po stezce tvořené žulovými kameny, jenž tvoří jakési schody do nebe. Místy je tento chodník ovšem dosti poničen a vede nepříjemnou sutí. Za pár minut stoupání dosahuji vrcholu, ovšem jaké je mé zděšení, když vidím, že zde ještě není cíl a samotný Kôprovský štít je ještě o něco výše a dále. Ke všemi se začíná opět nenápadně zatahovat, ale nyní už by byla škoda na vrchol nevystoupit. Závěr výstupu je orientačně a technicky trošku náročnější a vede po skále, kde se poprvé a naposledy asi neobejdeme bez pomocí rukou, ale není to nic nepřekonatelného. Výhled z vrcholu mě však bohatě odvděčí za námahu vynaloženou při jeho zdolávání. Vrchol poskytuje dokonalý kruhový výhled, který jen trošku kazí zhoršující se počasí, avšak naštěstí zatím neprší. Vidíme odtud velký kus jak Vysokých, tak i Západních Tater, kde je bezpečně rozeznatelný zejména osamělý masiv Giewontu v dáli. Z Vysokých Tater odtud vidím zcela zřetelně například turisticky přístupné vrcholy jakými jsou Hrubý štít, Svinica, Rysy, jasně identifikovatelný Lomnický štít, krásnou Vysokou a mnohé další vrcholy. Kromě mnoha štítů lze odtud vidět v hloubce pod námi i několik ples, která oživují tuto jinak surovou krajinu. Sestup z vrcholu je možný pouze stejnou trasou jako výstup, ovšem musím dávat pozor na orientaci, neboť ta není při překonávání mnoha kamenných moří úplně jednoznačná. Ke všemu se začíná nad hlavním hřebenem Tater opět blýskat a těsně před dosažením sedla začíná drobně pršet. Na sedle potkávám první lidi po hodně dlouhé době, naposledy jsem další turisty potkal u Kmeťova vodopádu, což je několik hodin zpátky.

Závod o čas

Po návratu do sedla se dívám na rozcestník a jen nevěřícně zírám na časové údaje – Popradské pleso 2,45 hod. Zůstávám jako opařený a znovu a znovu srovnávám tento údaj s údajem v mapě, která udává 1.15 hod. Stejný časový údaj jako mapa uvádí i hikeplanner. Zde je na místě důrazné varování – údaj v mapě i v hikeplanneru je zcela nereálný a pro normálního turistu takřka nesplnitelný! Pro úplnost zde uvedu údaje z rozcestníku na sedle a v závorce údaje, které uvádí hikeplanner: Vyšné Kôprovské sedlo – Hincovo pleso 0.45 hod. (0.19), Hincovo pleso – Popradské pleso 2 hod. (1.15 hod.)! Začínám tušit, že se dostávám do časové tísně – na Štrbském plese bych měl v 6 hodin večer, nyní je po půl čtvrté odpoledne. Je mi jasné, že budu muset nasadit hodně rychlé tempo, abych to nějak stihl. Sestup ze sedla k Hincovému plesa je hodně nepříjemný, neboť vede po rozbitém chodníku serpentinami v suti, takže je zde nutné zachovávat maximální možnou opatrnost, neboť suť může nečekaně kdykoli ujet i s námi. Toto mou rychlost přece jen o něco snižuje, ale i tak jsem u plesa za zhruba polovinu doby udávané na rozcestníku – pokud to takto půjde dále, snad to stihnu. Po několika stech metrech tohoto nepříjemného suťového dobrodružství se stezka narovnává a již mnohem mírněji dochází k Veľkému Hincovu plesu, které je největším jezerem slovenské časti Tater, ale i celého Slovenska. Příliš se nekochám okolní krásou, protože čas je nyní mým nepřítelem. Další cesta vede po vychozených žulových kamenech, jenž jsou díky dešti kluzké, což zvyšuje nároky na opatrnost při dalším pochodu. Cestou k Popradskému plesu předbíhám mnoho turistů, z nichž mnozí jen těžko potlačují strach a obavy z dalšího sestupu v sílícím dešti. Při pohledu na obuv mnohých z nich se vůbec nedivím – tenisky opravdu nejsou ideální obuví pro sestup po kluzkých kamenech. Zde si opět připadám jako v „typických“ Vysokých Tatrách – velké množství hlaholících lidí, klid, kterého jsem si užíval takřka celý den, je nenávratně minulostí. Po několika desítkách minut pochodu či spíše bezpečného poklusu překračuji potok a docházím k rozcestí, kde odbočuje chodník na Rysy. Toto se projevuje v ještě větším množství turistů, kteří jsou mnohdy dosti neohleduplní a zpomalují rychlejší návštěvníky Tater. Pochod mi značně znepříjemňuje již delší dobu trvající déšť, který v některých místech pomalu začíná měnit stezku v potok. Stále rychlým tempem scházím až k rozcestí u Popradského plesa. Zde s velkou úlevou zjišťuji skutečnost, že dále už nebudu muset tolik spěchat, neboť se mi podařilo dohnat „časovou ztrátu“ vzniklou nesouladem času uváděného v mapě a v terénu. Z Popradského plesa pokračuji červeně značenou Tatranskou magistrálou, kdy v úvodní části se nabízejí pěkné, i když špatným počasím lehce zhoršené zpětné výhledy směrem k tatranským velikánům. Zpočátku vede cesta střídavě mírně nahoru a dolů, později začíná strměji klesat a vchází do lesa. Zde je chodník díky již poměrně vytrvalému a silnému dešti v lese blátivý. Nakonec však vyčerpaný, ale nadšený z této krásné túry konečně docházím ke Štrbskému plesu, kde dnešní túra konečně končí.

Tuto túru bych doporučil jen fyzicky zdatným a vytrvalým turistům, neboť její délka a absolvované převýšení je v rámci Tater opravdu extrémní. Nutností je dostatečné zásoby jídla, vodu lze zhruba po horní část Hlinské doliny pravidelně doplňovat z četných potoků a upravených pramínků vody. Velmi vhodné je vzhledem ke špatné dopravní dostupností Trí studniček a Podbánského absolvovat tuto trasu zde popsaným směrem i přesto, že nás čeká zhruba o zhruba 350 m větší stoupání, které je ovšem až na závěrečný úsek ze závěru Hlinské doliny mírné a pozvolné. Výrazně doporučuji trasu absolvovat jen při stabilním a hezkém počasí, neboť z této trasy není žádná možnost kratšího sestupu do civilizace v případě prudké změny počasí k horšímu, takže zastihne-li nás prudká změna počasí k horšímu někde v Hlinské dolině, bude nám trvat návrat zpět do civilizace minimálně 4 hodiny! Jediným možným zkrácením túry je vynechání výstupu z Vyšného Kôprovského sedla na Kôprovský štít, čímž ušetříme zhruba 1.15 hodiny času.