Zimní výstup na Lysou horu

Lysá hora má také svůj Klub přátel Lysé hory, do něhož mohou vstoupit jen turisté s určitým počtem výstupů v průběhu jednoho roku (v roce 2006 jeden z členů vystoupil na vrchol 303krát – opravdu neuvěřitelný výkon!). I přes svou relativně malou výšku a chybějící lavinové nebezpečí v zimě je to hora s nejvyšším počtem úmrtí v celé ČR – za posledních 40 let 20 úmrtí). Mohou za to velmi časté zvraty počasí, které bychom zde možná ani nečekali. Na vrchol se dá stoupat po celý rok, v měsících bez sněhu a při dobré viditelnosti je jedinou překážkou převýšení, jenž musíme překonat (až 900 m). V zimě je to však o hodně jiná káva, avšak náhradou za to se nám z vrcholu za jasných mrazivých zimních dnů nabízí z vrcholu výhled beroucí dech – od Jeseníků na západě až po Tatry na východě.

Zde popisovaný výstup jsem uskutečnil v lednu roku 2006, kdy teplota i v údolí jen stěží přesáhla –10 stupňů, navíc dlouho nesněžilo, jasné počasí – co více si přát? Jako výchozí bod si vybírám železniční zastávku na Ostravici (425 m n. m.), kam lze pohodlně dojet vlakem. Vracím se kousek zpět a odbočuji doprava přes železniční přejezd a kolem chat začínám mírně nabírat výšku. Tento úsek se jde mnohem příjemněji při sněhové pokrývce, nebo vede po asfaltové cestě, která není v zimě úplně odhrnována. Relativně stále mírným stoupáním docházím až na parkoviště (až sem lze dojet autem, čímž se ušetří zhruba 3 km výstupu). Dále sněhu přibývá, neboť zde již není odhrnován, ale stezka je dobře prošlapaná a člověk se ani moc nepropadá. Takhle dobře to jde ještě další zhruba 1,5 km, až docházím na rozcestí v lokalitě Butořanka (730 m n. m.).

Zhruba 500 m za rozcestím vcházím na louku s pár chatami, kde se to začíná poprvé lehce bořit. Tento úsek je naštěstí jen krátký a po opětovném vstupu do lesa se stoupá opět vcelku příjemně. Po zhruba 20 minutách svižné chůze docházím na rozcestí Lukšinec (953 m), kde se k mé červené značce připojí zprava značená cesta (možný výstup z Malenovic kolem svérázné hospody U Veličků, z Nové Dědiny nebo od železniční zastávky Ostravice-zastávka (srub Petra Bezruče, Peřeje Ostravice).

Začínám tušit, že závěrečné necelé 4 km nebudou takovou procházkou jako tomu bylo doposud. A to nejen kvůli relativně strmému stoupání, ale i většímu množství sněhu a místy otevřenějšímu terénu. Již úvodní otevřený úsek od rozcestí (zhruba 500 m) mi dává zapravdu. Stopy jsou zafoukány větrem a propadám se (zatím ale více jdu než se propadám a naštěstí moc nefouká). Cesta pak vchází opět do lesa a jde se o něco lépe, i když je nutno šlapat ve vyšlapaných stopách, jinak se člověk propadne. Avšak moc dobře vím, že to nejhorší na mě zřejmě teprve čeká. A opravdu. Jakmile docházím na lokalitu zvanou Velké větry (název opravdu výstižný, o čemž se mnohý návštěvník Lysé hory zejména v zimě dobře přesvědčil), nastává jakési peklo. I když je krásně jasno, viditelnost se najednou výrazně snižuje a vidím sotva tak na 20 m. Příčinou je silný vítr, který zvedá sníh a žene jej přímo proti mně. Už vím, proč jsou na Lysé hoře poměrně časté pátrací akce. Naštěstí mám sebou lyžařské brýle a tak jej okamžitě nasazuji. Navíc se zde i docela bořím do sněhu, ale říkám si: „Je to jen krásný úsek, nějak jej musím překonat, pak už bude zase lépe“.

A opravdu. Zdolání tohoto úseku mi sice trvá snad dvojnásobek normální doby potřebné pro jeho zdolání, ale povedlo se. U cedule označující hranici národní přírodní rezervace se zachovalými horskými smrčinami opět vcházím do lesa a jde se přece jen o dost lépe – už mě netrápí vířící sníh, ale pouze se občas propadám tak po kolena. Ale moc dobře vím, že k vrcholu to již není nijak zvláště daleko. Ovšem závěrečných pár set metrů mi dá ještě co pro to! Propadám se čím dál více, po nějakých vyšlapaných stopách ani památky a jít vzpřímeně místy ani nelze. Závěrečnou zatáčku při výstupu si zkracuji přímým výstupem po čtyřech, kdy si připadám ne jako v Beskydech, ale minimálně někde v Tatrách. Ale nakonec se mi povede vyjít a vylézt až na vrchol. Dost zde fouká a vířící se sníh se žene proti mně. Proto se rozhoduji zajít do stylové hospody „Šantán“. Ale to snad ne! Restaurace je zavřená, vchod do ní je znemožněn nafoukaným sněhem, který sahá až po vrchol chaty a o existenci chaty snad svědčí pouze komín vyčuhující ze sněhu. Proto musím vzít zavděk protější ne tak stylovou restaurací. Po rozmrznutí, zahřátí se a obědu se vydávám zpět ven do tohoto pekla.

Nehodlám ihned sestoupit, ale mým prvotním cílem je focení. A je opravdu fotit co! Údolí se sice halí do mraků, ale vrcholky okolních hor jsou naštěstí nad nimi, v dáli je vidět i Malou Fatru a někde za ní tuším i Tatry. Ovšem fotit se příliš dlouho nedá a proto se rozhoduji k sestupu stejnou cestou. Jde to mnohem rychleji než nahoru i díky stopám, které jsem ten den prošlápl já a dalších pár návštěvníků vrcholu. Naštěstí i trošku ustává vítr. Docházím zpět po stejné trase na rozcestí Lukšinec, kde se rozhoduji kudy dál. Při pohledu na panensky bílý a neprošlapaný sníh směrem na Novou Dědinu se rozhoduji k návratu zpět po stejné cestě. Dále dolů to jde už dobře a poměrně rychle a unavený, ale šťastný docházím zpět do výchozího bodu.

Ve fotogalerii k článku kromě fotek ze zmiňovaného výstupu lze najít i fotky z jiných výstupů na vrchol v různých ročních obdobích, neboť výstup na vrchol je vždy trošku odlišný a tedy i neopakovatelný.