Na Plačlivé přes Baranec

Výchozím bodem této túry bude rozvětvení Račkove a Jamnické doliny (restaurace, příjezd po silnici, nezajíždí sem autobus, nejbližší autobusová zastávka Pribylina, Račkova dolina, nízká četnost autobusů – pro potřeby túry vyhovuje pouze autobus s odjezdem z Lipt.Mikuláše v 5:50, pěšky od zastávky cca 1 hodina chůze po asfaltce). Od rozcestí značených cest (konec silnice) se dáme nejprve víceméně rovně po červené a zelené značce a překonáme krátké úvodní stoupání, které nám zhruba ukáže, jak bude vypadat většina výstupu na Baranec. Po tomto krátkém úvodním výšvihu se směr našeho putování stáčí vlevo a za chvíli docházíme k dalšímu rozcestí (odbočka do Úzké, resp. Jamnické doliny). My však pokračujeme dále víceméně po vrstevnici a docházíme k dalšímu rozcestí (cca 20-30 minut od počátku túry).

Zde odbočíme doprava a po zelené značce začínáme poměrně prudce stoupat lesem a rychle nabíráme výšku. Zhruba po 4 kilometrech docela prudkého stoupání dosahujeme kóty Klinovaté. Tato úvodní část výstupu není ničím zajímavá a jedná se pouze o rychlé nabírání výšky v pásmu lesa. Zhruba na této kótě začíná řídnout les a pomalu se dostáváme do pásma kosodřeviny. Průchod kosodřevinou je zpočátku vcelku pohodlný, ovšem po chvíli se musíme doslova prodírat nepříliš dobře prostupným chodníkem skrze až 2 m vysokou kleč (vhodné dlouhé rukávy a kalhoty). Zhruba po 2,5 km kosodřevina naštěstí končí a otevírají se nám první výhledy. Přímo před námi vidíme další vrcholy v bočním hřebeni Barance (Mládky, Malý Baranec), samotný Baranec je schován za těmito vrcholy. Po překonání vrcholu Mládky se nám otevírají i pohledy směrem na východ (vrcholy v hřebeni vrcholícím Jakubinou (Ostredok, Nižná a Vyšná Magura).

Po překonání tohoto vrcholu se definitivně dostáváme do pásma holí, které je tak typické pro Západní Tatry. Stoupání již není zdaleka tak strmé a zhruba po 1,5 km od vrcholu Mládky se dostáváme na další vrchol v tomto dlouhém bočním hřebeni – Malý Baranec, odkud konečně vidíme náš první cíl – vrchol Barance jasně identifikovatelný díky betonovému sloupu na vrcholu. Závěrečné stoupání na Baranec není zejména z psychické stránky až tak náročné, neboť jej konečně vidíme před sebou. Celkově je však úsek nad hranicí lesa psychicky dosti náročný, neboť se před námi objevují stále nové a nové vrcholy a my si mnohdy myslíme, že je to již Baranec a o nepravdivosti této myšlenky se přesvědčíme až na vrcholu daného kopce.

Na vrcholu Barance nás vítá již zmiňovaný betonový sloup a většinou i davy lidí (většina z nich zde vystoupala po žluté značce z ústí Žiarské doliny). Ovšem to hlavní, čím vrchol Barance přitahuje turisty, je vynikající výhled z jeho vrcholu, přičemž prim hraje zřejmě docela dobře rozeznatelný dvojvrchol Ostrého Roháče spolu s Plačlivým, dále pak můžeme zahlédnout například směrem na východ Jakubinou či Bystrou, na SZ to jsou pak například Tri Kopy či Hrubá kopa. Zde se nabízí první možnost sestupu (v případě zhoršení počasí či únavy) po žluté značce přes Holý vrch k ústí Žiarské doliny.

My však pokračujeme dále po hřebeni, tentokráte po žluté značce. Následující úsek je při dobrém počasí a viditelnosti zřejmě to nej z celé túry. Víceméně celý tento hřebínek vede mírně z kopce a po celé jeho délce jsou překrásné rozhledy. Na tomto hřebínku postupně zdoláme vrcholy Smrek, bezejmennou kótu 2 031 m a následně o něco strměji klesáme do Žiarského sedla, které je nejjednodušším přechodem mezi Jamnickou a Žiarskou dolinou. Rozhodně bych však nedoporučoval přechod tímto hřebínkem za mlhy či špatné viditelnosti, neboť se zde dá docela lehce zabloudit. V Žiarském sedle se nám nabízí další možnost ústupu z hlavní trasy sestupem do Jamnické, resp. Žiarské doliny, k čemuž některé možná donutí i pohled na to, co nás čeká za chvíli.

Při pohledu ze sedla vypadá stoupání na Plačlivé opravdu až hrozivě, ale není to až tak strašné, poněvadž je relativně krátké a zvládneme jej za 30 minut. Na vrcholu Plačlivého nás však čeká lákavá odměna – nádherný výhled na blízký vrchol Ostrého Roháče, který se z této strany jeví opravdu ostře. Rovněž se zde ocitáme na hlavním hřebeni Roháčů, který je nejatraktivnější a zároveň nejobtížnější hřebenovou trasou na území celého Slovenska. Na vrcholu Plačlivého opouštíme žlutou značku (ta zde končí) a odbočujeme doleva po červené značce. Poměrně strmé a nepříjemné klesání po balvanech nás za zhruba půl hodiny přivádí do Smutného sedla (možný sestup na oravskou stranu pohoří do Smutné, později Roháčské doliny). Během tohoto úseku se pod námi krásně zrcadlí Roháčská plesa a hluboko pod námi se vine krásná Roháčská dolina. Ve Smutném sedle jsme zejména z časových důvodů nuceni opustit hlavní hřeben Roháčů a sestupujeme serpentinami po modré značce do závěru Žiarské doliny, až dojdeme na rozcestí se zelenou značkou vedoucí ze Žiarského sedla. Z tohoto místa se nám otevírají velmi pěkné zpětní pohledy směrem na Plačlivé a Smutné sedlo.

Dále pokračujeme po zelené značce, stále poměrně strmě klesáme přes Malé Závraty a již mírněji docházíme po zhruba hodině k Žiarské chatě. Odsud můžeme až k ústí Žiarské doliny sjet na koloběžce po asfaltové cestě, čímž ušetříme dobrou hodinu času. Pěšky můžeme sejít do závěru Žiarské doliny buďto po asfaltové cestě, ovšem mnohem vhodnější a příjemnější (i když možná o něco málo delší) je odbočit kousek pod chatou doleva dle ukazatele „Stará cesta“, která vede v blízkosti potoka. Dostáváme se definitivně zpět do lesa. Několikrát překřížíme asfaltovou cestu (závěrečný úsek jdeme vpravo od asfaltové cesty v blízkosti potoka) a závěrečných zhruba 10 minut musíme pak bohužel sejít po asfaltce. Cíl naší túry je pak na velkém parkovišti při ústí Žiarské doliny (autobusová zastávka, možnost občerstvení o 10 minut níže po cestě).

Celkově lze túru hodnotit jako těžkou, zejména co se převýšení týče, ovšem na trase se nesetkáme s žádnými výraznými technickými obtížemi. Další náročností trasy je rovněž i její délka – dle mapy 9.15 hodiny čisté chůze!