Tetka z vlaku

Z nástupiska jej na cestu máva chlapík asi v jej rokoch, ktorý vyzerá ako jej manžel a asi aj bude, pretože vyzerá veľmi šťastný z toho, že mu žena cestuje preč. Tetka vstupuje do nášho vagónu a hneď spustí:
„Tož chlapče, máte tady volno, lebo já sa neráda někam vnucuju a keby ste nemjeli, tož to já pújdi rači dál“.
Hovorím: „Miesta je dosť, len si sadnite“. No a tak som sa zoznámil so ženou, ktorá mala úžasný rozprávačský talent, ktorý dokázal spojiť jeden celý vagón do veľkého a uchechtaného spoločenstva. Bohužiaľ sme museli z tohto vlaku vystúpiť v Žiline a dodnes ľutujem, že sa tak stalo. Budem ju v tomto príbehu nazývať „Tetka“ a vy si buďte istí, že vôbec nebola staršia, ako ja dnes, ale mala v sebe toľko duševnej pohody, že by sme jej mohli všetci závidieť.

Tetka s nami vystúpila v Trenčianskej Teplej a spolu sme čakali na rýchlik od Bratislavy, ktorý prišiel asi okolo pol dvanástej. Bol to priamy rýchlik až do Humenného, ale to sme nevedeli.
A tak sme nastúpili. Tetke sme pomohli z batožinou, ktorá sa skladala z desaťlitrového demižóna vína a tašky z vysávača, vážiacej asi dvadsať kíl a spolu sme sa usadili do vagónu, ktorý nebol tzv. kupé, ale len taký „obyčajný“. Tetka si sadla rovno oproti nejakej pani v rovnakom veku a taktiež v rovnakom parádnom sedliackom oblečení, tak niekde zo Spiša. Vytiahla si akési pletenie, či čo a len ju tak očkom obhliadla a hneď hovorí:
„A tož totok ste si děfčico moja šila sama?“ a obzerá si jej výšivku na oblečení, „pjekné, velice pjekné. Totok dělá u nás jeden, my mu říkáme Francek Vajčák, šak víte, babu nemá a tak mu furt hučí ve vajcách a tak když k němu dondete, tak sa musíte mjet na pozoru. Ale ináč šije prevelice pjekně“.
Ako tetka spomenula krajčíra s prehučanými vajcami, tak sa vo vagóne zdvihol záujem o jej interpretáciu a tí na vedľajších sedadlách sa začali rehotať, spiaci sa zobudili a odvážnejší susedia, tušiac dobrý zážitok, si kľakli kolenami na sedadlá a opreli sa lakťami o operadlo a so záľubou pozerali do oddelenia našej „tetky“.

„A kamže to cestujete?“ pýtala sa jej Spišiačka.
„Tož děfčico milá, já jedu až do Humenného a odtát eště autobusem až do ........“., povedala tetka a zdala sa byť veľmi spokojná s tým, ako ohúrila celý vagón. „Jedu tam za našim chalaněm, tož on sa tam oženil a žije tam a tak ich jedu navštívit, abych sa podívala, jak teda žijú. Víte, děfčico moja, náš chalaň tam slúžil na vojně a našel si tam galánku jak obrázek. No co vám budu říkat, ket ju poprvé dovédel ukázat dom na poslední dovolenku z vojny a zašel s ňú do kostela na omšu, tak aj pánu farálovi sa červenali ušiská. Prevelice pjekná robka, šikovná a robotná, no co vám mám říkat, mně sa prevelice lúbila. Múj teda nebyl nějak moc nadšený, ket mu náš Jura písal dom, že tam má frajírku a že by sa tam chtěl po vojně oženit. Ale ket mu ju Jura předvédl, tak sa mojému starému porádem zapařili brýle, vlézel do sklepa a tuším vyšel z něho až ket odjeli naspátek. Mjeli sme o bečku vína méň, no a potem mja dva týdně otravoval, že prý mamo, oného a tak, no šak víte.“

To už sme boli v debate zapojení všetci vo vagóne, sprievodca sedel na operadle a tetka sa cítila ako ryba vo vode.
Ktosi z prítomných poznamenal: „Ale to máte pekne dlhú cestu pred sebou.“
„Ále chlapče, jakú dlúhú, šak enom sedím a jedu. Tož na kole by to bylo dlúho, to véru ano, a pješky ešte dál, ale tu ve vlaku? Jídla mám sebú dost a aj nejaké pití a sedím si a jedu. Fčíl už aspoň vím kam jedu, ale ket sme tam jeli poprvé, tak to bylo něco.“
„A čo sa vám stalo?“pýtali sa spolucestujúci.

„Ludé moji, tož to temu možná ani nebudete věřit. Ono to máte tak, že ket náš mladý odjel aj s frajírkú spátky na východ, tak nám zavolal, aby sme sa teda aj my došli seznámit s rodičama tej jeho frajírky a domlúvili svjatbu. A tož teda múj starý vyhledal vlak, že kam tam pojedeme a dopisem sa domlúvil s Jurú, že kedy tam dondeme. Týdeň sme sa chystali, fšecko připravili, enem aby sme něco nezapomjeli. A tak sme děfčico moja vyjeli. Říkala sem starému, že bych udělala pár šnicel do chleba a vzala aj nejaké okurky, aby sa nám to v hubje nelepilo a aby sme nebyli po cestě hladní, ale on, že co blbneš, Mařo, šak dneska sú v každém vlaku jídelní vagóny a tak co by sme šetřili a táhali sa se žrádlem, najíme sa tam a bude. A tak sme vyjeli. Enomže, děfčico moja, my si tak jedeme a jedeme a sem tam starý zavelil že prý, Mařo, zvedni sa, fčíl přestupujme. A až sme byli asi tak šest hodin na cestě ve vlaku, tak já sa vám podívám z okna a říkám, ná starý, šak sme teprva v Trenčanské Teplé a to je enem slabá hodina cesty od nás. Tož moja milá, on vám vyhledal takový vlak, že my sme vám jeli ze Slavičína do Brna a otát do Břeclavi, potem do Bratislavy a až potem rychlíkem do Košic. Šak my sme vám objeli púl republiky, než sme sa dostali čtyřicet kilometrú od domu. Hladná sem byla jak učitel přes zimní prázdniny a huba sa mje lepila žízňú jak galoša.V rychlíku byl prd a né jídelní vagón a starý říkal, tož neblbni Mařo, drgni si trochu bílého a neucítíš žádný hlad. Já to mám vyskúšané ze sklepa. A tak sem si dala. Enomže, hlad sem přestala cítit, to je pravda, ale byla sem z teho vína trtlá jak děvečka na hodoch. A tak sme jeli dál. Prúvodčí sa kole nás točíl ja ruská družica kolem země a po každé obrátce si také drgel u nás ze dvě deci bílého. Po hodině už ani nikam nešel a seděl s nama a furt chtěl spívat. Ve vagóně byla sranda, šak jak aj tu a tak ket sme dojeli asi tak do Popradu, tak sa mja někdo ptá:
„A kam to vlastne cestujete, teta?“
„Tož“, já říkám, „no za naším chalaněm, tato řekni, jak sa to tam volá. Starý sa na mňa podíval tím bílým a ja sem hnet vjeděla, že je zle, a on povidá: „Šak ty máš tú adresu, já né, tož sa podívaj sama.“
„Jak já“, já mu nato, „šak fšecko sis bral sebú ty a né já.“
„Tož vínčisko ano, aj lístky na vlak a peníze, ale adresu sis brala ty, no né?“

Děfčico milá, tak po deseti hodinách jízdy vlakem sme zjistili, že vlastně nevíme, ani kam jedeme a ani jak sa tí naši svaté jmenujú. Tož to už ani nebyla taká velká sranda. Já sem přehledala fšecko, starý přehlédl také fšecko, ale adresy nebylo. A ani za svět sme si nespomjeli, jak sa to tam volá a ale ani jak sa oni jmenujú. Zběhli sa kolem nás ludé z celého vagónu a prý:
„Tak kamže to tetuška cestujte?“ A ja skoro jak trúba a múj starý úplne jak trúba sme říkali: „Ná co já vím? Jediné, co pamatuju, povidám, je to, že v Humenném máme vystúpit z vlaku a potem sednút do autobusu a jet až na konečnú do té jejich dědiny, kde žijú. A to už sa zešél celý vagón a mjela sem chvílu pocit, že aj mašinfíra tam došel. Enemže, ket sme sa sem-tam zastavili a znova sa rozjeli, tak sem vjeděla, že tam s nama asi néni. Hnet sa vám po vlaku rozbjehli tí šikovnejší a fšade sa ptali ludí, eslik něgdo nejede do Humenného. Tož našlo sa ich dost a tak nás hnet začali spovidat.
„A to prý nevíte nic víc o té dědine a o těch lidech, co k nim jedete“? ptali sa mja děvečky ve vlaku. A jim říkám: „Tož jediné, co si pamatuju, je to, jak mladí nám vykládali, že její tatovi za války přejel ruský tank nohu a tak o ňu došél.“

A to už sa jedna děfčica začala smát a povidá, tož to jedete k nám teta, já znám aj vašu nevěstu aj vašeho chalaňa, aj celú rodinu. A aj na vašu svjatbu pújdu, protože to mi je sestřenica a tak budeme rodina. No a tak sme byli zachránění. Vlak dojel do Humenného asi dvě hodiny spožděný a fšecky autobuse do okolá už byly dávno pryč. Naši mladí nás čekali na zastáfce autobusu u nich doma, ale ket sme nedošli autobusem, tak sa lekli a řekli si, že sme asi nasedli na špatný autobus a tak jezdili autem po celém kraji a hledali nás po dedinách po celém okolú. Enomže my sme sedli až do teho dalšího spoja a tak sme po šestnásti hodinách šťastně dojeli za naším chalaněm a k jeho frajírce a ke svatom. Tak vidíte, co to byla tehdá za cesta. Ne totok, to je už celkem pohoda. No a fčíl tam zasek jedu, lebo Jura napsal, že jeho je podsypaná a tak budeme mjet vňuka a tož to si já véru nedám utéct.

No a to už vlak brzdil v Žiline a my sme bohužial museli vystupovať. Predrali sme sa davom nadšených a vysmiatych poslucháčov a bolo nám dobre a zároveň ľúto, že sme nemohli ďalej s touto „tetkou“, plnou života a s obrovským rozprávačským talentom cestovať aspoň po Košice.

Knižku Kapor Fatranský a iné príbehy od Bora Tomisa si môžete objednať cez elektronický formulár.