Den 1

Necpaly – Diel; Blatnica – Blatnická dolina – Juriášovo – Rakytovské doliny – Pražená dolina – Smrekov – Kráľova studňa – Krížna – Frčkov – Ostredok – Koniarky – Kýšky (Chýžky) – Chata pod Borišovom

Noční byla celkem v klidu, počasí je zatím celkem milosrdné (i když těžko říct, jak je o 160 km východně a o kilometr výš, že?), oblékám se do outdooru a po 7. hodině vyrážím přímo z práce ze Zlína, směr Púchov, vstříct slovenským horám.

Po 9. h parkuji v Necpaloch u rodiny ve dvoře auto a s rychlým rozloučením (a nechápavým pohledem mé tety, kamže mě to čerti nesou a ještě k tomu sám!) vyrážím kolem katolického kostela směrem na Folkušovou. Mám totiž v plánu dojít do Blatnice a její dolinou na salaš Smrekovica, kde bych to viděl na první nocleh. Tuto trasu jsem si vybral proto, že Blatnickou dolinu jako jedinou z turčianské strany nemám projítou pěšky a kolo se nepočítá. Šlapu po asfaltě do stoupání na Diel, což je hřebínek mezi Folkušovou a Necpalmi. Jsem plný síly a v hlavě mi šrotuje, jak jsem v Brotnici, kterou mám teď po lévé ruce trávil veškeré volné chvíle coby prázdninující školák. Znám tam každou skalku, nory od jezevců a lišek, kaliště od divočáků... Takto zahloubaný vystoupám až na horizont, když za mnou zatroubí auto. Zjišťuji, že je to můj kamarád z dětských let Miňo. Nabízí se, že mě sveze do Blatnice, když jede do Mošoviec. Říkám si, proč ne, ještě se nachodím dost. Za pár minut mě vysazuje na dolním konci Blatnice a začíná to nadějně: vysvitlo slunce. To mě ale doprovází jen k ústí Blatnické doliny. Zhruba po kilometru mě opouští a já už ani nedoufám, že ho ještě uvidím. Nicméně každé počasí má své kouzlo, a tak si po žluté TZ vykračuju dolinou a mám spoustu času si vychutnávat samotu. Občas mrknu na oblohu, protože v dolině je šero. Není se co divit. Nebe je zatáhlé šedivou inverzí a není vidět ani vrcholky skalních věží kolem cesty. V jednu chvíli mi bleskla myšlenka otočit to zpátky. Každopádně pořád ještě neprší. Přesvedčuju sán sebe, že se to vylilo v noci, jak nasvědčují veliké kaluže na cestě a voda stékající ze svahu.

V této náladě dorazím do ústí Rakytovských dolin a dávám se vlevo. Konečně změna sklonu terénu! Vydechnu si až u směrovníku Pražená dolina. Trasa pořád prudce stoupá, ale vím, že všechno má svůj konec. Za pár chvil se chodník umoudří a prochází pěkným bukovo-smrkovým lesem, kde je ticho jako v hrobě. Sem-tam se převalí chuchvalec mlhy a jediný zvuk co slyším jsou padající kapky na zem do bukového listí. Chodník je moc pěkný, v jednom místě jde těsně kolem „medvědího stromu“, což je smrk rozdrápaný a ve vyteklé pryskyřici je plno hnědých chlupů. Na malé loučce mě zaujme pamětní deska na torzu pece, kde se píše, že se tady pekl chleba v době SNP. Za sedlem Priezory se chodník vine přes mladou bučinu, která je natolik mokrá, že můj softshell na kalhotech byl za chvíli durch. Vzhledem k tomu, že porost začal řídnout, bylo mi jasné, že se blížím k sedlu na Smrekově. Mimochodem, krásné místo. Doleva je odbočka na Smrekov za 9 min., využívám toho a jdu se podívat, i když nevím co si od toho slibuju, protože pořád je viditelnost mizerná. Nahoře jsem za 5 minut, ale okolní kosodřevina mi pohledy neumožňuje. Sejdu teda o něco níž k výhledové skalce, sundám batoh a v tu chvíli mi bylo jasné to, co jsem už chvíli tušil: dneska jsem nad počasím zvítězil! (aspoň pro teď). Mlha chytila modravý nádech a jediný poryv větru ji odsunul někam do Blatnické doliny. Otevřely se pohledy na Kraľovu skalu, Krížnu... Nálada se mění v euforii a na oslavu toho otvírám 300 g konzervu vepřového masa z Lidlu.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

V předtuše samých pozitivních událostí vyrážím dál. Jenže u salaše Smrekovica zjišťuji, že na spánek je ještě brzy. Není ani 16.00 h. Začínám v hlavě kakulovat časy. Ubytování na HH Kraľova studňa zavrhuji, i když bych v tu chvíli za pivo dal cokoliv, ale je mi líto nevyužít tohoto počasí. Na Borišov je to cca 4 hoďky, takže se tmě nevyhnu, ale aspoň uvidím své známé. Vzhledem k počasí, které se mezitím změnilo v naprosté podzimní azuro, mě ta tma až tak nemrzí. Takže měním třídenní trek na dvoudenní, u pramenů Kráľova studňa nabírám vodu a před 16.00 h vyrážím po červené TZ pokořit Krížnu. Šel jsem ji x-krát tam i zpátky (jednou dokonce běžel), ale pokaždé se mi zdá delší. Nebude to věkem? Její profil mi trochu připomíná Lysec od Belej. Pokaždé, když si člověk myslí, že je konec, objeví se další terénní vlna. U vojáků na vrcholu se moc nezdržuju a z báglu vytahuju pletenou čepici, protože nepříjemně fučí do pravého ucha. A pak jen pochoduju a pochoduju. A užívám si, jak jsem dobře oblečený, není mi zima, nic mě netlačí. Při té myšlence si často vzpomenu na SNP, kdy tady lidi fungovali ve sněhu a nečase v oblečení, které bysme dnes označili za „out“. Na Ostredku se zastavím asi na dvě minuty a už kráčím k Suchému vrchu. Při sestupu vidím nad sebou synchronně létat dva orly, kteří ale přeletí za vrchol Suchého vrchu. Když začnu klesat kolem uvedeného vrchu, vyletěl zpoza vrcholové skály jeden z orlů a zůstane proti větru stát jako přilepený a to celkem nízko nade mnou. Nemůžu se toho pohledu nabažit, zastavuju se a vůbec mě nemrzí, že zatmím. Zřetelně vidím samostatné péra na konci křídel i to, jak orel otáčí hlavu na všechny směry. Jenže opeřenec pro mě nemá pochopení. Pohne křídly a je pryč. Salaš Martina pod Suchým vrchom minu, ale podle pohledu tam nikdo není. Kyšky přecházím v šeru a traverz Ploské, už prakticky ve tmě. Z Močidla (19.15 h) vidím v chatě petrolejku v okně a přemýšlím, že tak nějak asi je námořníkům, když uvidí maják.

Z personálu Chaty pod Borišovom byl přítomen jen Štefan a v jídelně seděli myslím dva hosti. Vzhledem k tomu, že Štefan bral antibiotika a od pohledu byl celý nějaký přemrzlý, tak jsem byl nucen si dát pár horcoviek sám. K tomu kousek piva, čímž na mě v teple kuchyně dolehla únava, hlavně z nevyspání. Jdu spát...

Den 2

Chata pod Borišovom – Šoproň – Javorina – Štefanová – Malý Lysec, rázc. – Lysec – Poľka – Medzijarky – Slávková dolina, ústie – Belá-Dulice

Ráno ve čtvrtek 4. 10. vyjdu z chaty je mi jasné, že to bude turistická nirvána. Žlutohnědý vrchol Borišova se náramně vyjímá na azurovém pozadí. Dneska to nebude ani na dlouhé gatě, ani na vestu. Dneska to bude á la červenec. Po 9-té h se loučím se Štefanem a vyrážím po červené TZ směr Javorina. Po vystoupání na Šoproň je v Turci taková inverze, že je mi líto těch, co musí zůstat dole a navíc trávit čas v práci. Fotím, fotím všechno, ačkoliv mám těchto fotek už minimálně milion, fotím to zas a znova. Asi nějaká úchylka. Na Javorině si dám pauzu, schovám batoh do lesa a jdu si zkontrolovat mé oblíbené louky. Ta sklabinská hoľa nemá chybu! Pak se vracím a absolvuju „nutné zlo“, což je úsek až do Žlebin. Nějak mě nikdy nechytl za srdce. Na Štefanové mírně zakufruju a po 200 m se vracím, protože ta cesta mi není povědomá a můj kompas v hlavě mi říká, že bych měl mít slunce v zádech nikoliv po levé straně. Každopádně je tam pěkný neznačený chodník, který jak bych si tipnul končí někde u Havranova. Ve Žlebinách si odpočinu a ačkoliv mám hlad nechci se nacpávat před výstupem na Lysec. Takže si dám tatranku, pár kostek hroznového cukru a vpřed! Lysec z této strany mám rád. Je to taková férovka. Něco ve smyslu: „Tady jsem, celého mě vidíš, nic ti neskrývam, tak si se mnou poraď.“

Jsem na Lysci a opět fotím. A to až tak, že mi "japonec" zahlásí: “battery empty“. Na tutu hlášku jsem celkem alergický od doby, co jsem se se synem na vrchu Borišova nablížil k rujnému jelenovi na cca 15 m a když jsem to chtěl natočit, tak zapípalo: „battery empty“ a jelen vzal roha i s jelenicami. Teď jsem v klidu, neboť mám náhradní baterku. S ní ale bohužel pořídím 3 fotky a hláška se opakuje. Foťák neměl daleko k tomu, aby se proletěl do Belianské doliny. Pokračuji v sestupu po žluté TZ a v místě zv. Poľka se schází rovně proti vrstevnicím. Něco na moje kolena. Sestup je nekonečný a už akutně potřebuji vodu, navíc mě začíná píchat v koleně, paradoxně v tom kde mám ještě vlastní vazy. Vím, že v dolině Medzijarky je salaš, a kde je salaš, je taky voda. Voda tam je i není. Je ve válovech, ale tekoucí nejde nabrat. Podaří se mi z plastové hadice dostat asi 2 deci a s rizikem střevních potíží ji piju. Můj žaludek je celkem „držák“, takže na to spoléhám. Zlikviduju další konzervu a dávám se na cestu.

No a co se potom dělo, je na samostatné téma, případně na nějakou žalobu. Přešel jsem louku, došel k ústí Slavkovej doliny, která spojuje Medzijarky s Belianskou dolinou. Zůstal jsem úplně „hyn“. Od přibližování dřeva na dolinu je cesta (žlutá TZ) naprosto neschůdná! Zhruba do půl lýtek řídkého bahna, mezi tím olejové fleky. Nejhorší je, že to není kudy obejít. Byl jsem naprosto zoufalý a k...v byl v ten moment plný les. Nezbylo než vydat se bahnem. Mé dosud čisté hnědé Hanwagy chytili šedou barvu, ale komplet! Nechybělo moc a blato do nich šlo vrchem. No nějak jsem se dostal na dolinu a na točně autobusu na horním konci Belej-Dulíc jsem potkal prvního člověka (pokud nepočítám Chatu pod Borišovom) za celé dva dny. Byl tam starký a ptal se jestli, jdu z Borišova. Přisvědčil jsem s dodatkem, že ano, ale přes Blatnicu a Lysec. Možná mě nepochopil, ale popřál šťastnou cestu. Na zastávce uprostřed Belej-Dulíc jsem zjistil, že autobus do Necpál jel v 17.05 h. Bohužel už bylo 17.13 h. Znovu jsem v duchu proklel lesáky a to, co provedli s cestou, ale to už mě nemohlo vykolejit a cestu do Necpál jsem si doslova vychutnal. Za půl hoďky jsem si už v Necpaloch umýval boty v potoku a děkoval v duchu horám, že jsem se ve zdraví vrátil a že mi umožnily být chvíli jejich součástí.

Závěr

Vdechnul jsem dva nealko Radlery, v 18.00 h sednul za volant a po 21.00 h jsem už usína,l příjemně unavený, ve vlastní posteli s pocitem, jak krásně a smysluplně jdou strávit dva dny v týdnu. Na restart mozku lepší, než všechny léky světa.

P. S.
Omlouvám se za délku, ale ačkoliv jsem na horách rád sám, tak stejně mám potřebu tu nádheru s někým sdílet.
Horám zdar a Veľké Fatre zvlášť!

Fotogaléria k článku

+17 ďalších fotiek