Trasa

Trenčianske Bohuslavice – Bošáca – Nová Bošáca – Velký Lopeník – Květná – Velká Javorina – Dibrovův pomník – Suchovské Mlýny – Suchov – Búrová – Velká nad Veličkou – Malá Vrbka – Pod Šumárníkem – Žalostiná – Kněžské hory – Radějovská obora, brána – Žerotín – Strážnice

Po osamělých loukách

Vystupuji z vlaku krátce po východu Slunce. Rychle projdu Trenčianskýma Bohuslavicema a mašíruju si to směr Bošáca přes kopec Hajnice. Z Hajnice je krásný výhled na budoucí kilometry. Před Haluzicemi navštívím krásný opuštěný malý vesnický hřbitůvek. Je v kopci a mezi hroby roste pěkně vysoká tráva. Mně se líbí, ale pracovníci pohřební služby asi nadšení moc nejsou, když sem někoho do toho kopce vezou na poslední cestu. Z Haluzic peláším po silnici do Bošáce a odtud pěkně začnu nabírat výškové metry. Kousek za vesnicí se nachází přístřešek, kde se dá v nouzi přespat. Dá se s jistou nadsázkou říci, že celý úsek mezi Bošácou a Novou Bošácou je nádherná 12-kilometrová louka s krásnými výhledy střídavě na všechny strany, kterou sem tam prostřídají malé opuštěné listnaté lesíky a zřídka kdy užívané stavení.

Nejtěžší část cesty a pištící puštík

Novou Bošácu míjím jen okrajově a ihned stoupám na Velký Lopeník. Je to vcelku prudké stoupání, v délce asi 5 km. Musí se projít přes osadu Grúň, která má ale svoje kouzlo, takže vůbec nevadí. Před závěrečným výstupem, než se vejde do vcelku pěkného bukového lesa, je krásný výhled na západ na masiv Velké Javoriny. Je tam také přístřešek, kde se dá v klidu posedět. Jakmile se vyšplhám na vrchol, zachází Slunce a začne být pěkná zima.

Rozhledna na Velkém Lopeníku je otevřená, za 20 až 30,– Kč, cca 1,- € (už nevím přesně) si kupuji vstupenku na rozhlednu. Nahoře to fičí, je zima jak v morně, vidět není nic, tak jsem brzy zase dole. Dole v rozhledně klasický prodej pohledů, vody apod., tak neodolám a dám si pivo Uherský Brod a pokračuji rychle dál. Při sestupu se mi alkohol pěkně rozproudí po těle a ztrácím fyzickou i morální sílu pokračovat v cestě. Kdyby jel kolem mě zrovna autobus do Prahy, asi bych neodolal, celý výlet zabalil a jel pěkně domů. Naštěstí však na Velký Lopeník autobus nejezdí.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Při sestupu po zelené značce se značení odděluje od státní hranice. Když je do údolí takový kousek, se stále držím hranice, aby byla cesta o něco zajímavější. Samozřejmě bloudím, hraniční patníky se mi ztrácejí, stále musím obcházet bažiny a neprostupné houštiny. Krásná část cesty – a to nemyslím ironicky! Někde poblíž luk Mravcovo potkávám jednu pasoucí se krávu – kouká na mě, zdá se mi, dost vyděšeně. Ale má se tady krásně, kráva na krásné klidné louce pod Velkým Lopeníkem… Poté přejdu silnici spojující Novou Bošácu a Březovou na moravské straně a pokračuji na Novou horu.

Počasí mě nešetří, fičí to, ale výhledy z Nové hory na zamlženou Velkou Javorinu za to opravdu stojí. Je zamračeno, tráva tmavě zelená, vše vypadá až hrozivě. Rychle seběhnu do obce Květná, kde se dá koupit jídlo a voda a začínám stoupat na Velkou Javorinu. Odbočka do lesa přes silnici je málo zřetelná, je proto třeba dávat pozor, aby ji člověk nepřehlédnul, nedošel na konec města a nemusel se tak zbytečně vracet. Výstup začíná zprudka a předkopec Těžký kopec, dělá čest svému jménu. Nekonečné únavné stoupání. Až ve vyšších partiích se les změní na opravdovou nádheru. Sem-tam ještě vysvitne Slunce, ale stále více a více se zatahuje a pralesovité porosty rezervace Javoriny lákají do svých zamlžených útrob. Odbočím z cesty a trochu se projdu po svazích cestou necestou. Poté uslyším nějaké kvílení, přelézám kmeny nahoru a dolu až dojdu ke krásné malé sovičce. Sedí na zemi a křičí na celé kolo. Vysadím ji na strom, aby byla ve větším bezpečí a vrátím se na cestu. Když vyjdu až k turistické chatě, je zima, mlha a není skoro vidět na krok.

Temnými lesy na Šibeniční vrch

Cesta na Šibeniční vrch přes Durdu a Dibrovův pomník je ve znamení větru, občasného deště, tmavé oblohy a temných lesů. Celý úsek na mě působí smutně, jakoby se zde stalo nějaké neštěstí. Na Durdě měl být pramen, který ale bohužel nenacházím. Možná jsem měl sejít ještě níže z hřebene, ale byl jsem líný. U Dibrovova pomníku je přístřešek, kde se dá posedět nebo v klidu najíst. Moje dnešní cesta končí na louce u Šibeničního vrchu. Stavím stan a celou noc mě budí fičení větru a myšlenky na to, kolik lidí tady v minulosti pověsili...

Cestou necestou do Suchova, krásná Búrová

Ráno mě přivítá opět vítr a dost hustá mlha. Navíc mi dochází voda. Proto se rozhodnu sejít z hřebene po zelené do Nové Lhoty, dojít do Suchova a kolem národní přírodní památky Búrová po zelené turistické cestě dojít do obce Velká nad Veličkou, která je tak velká, že jistě i o víkendu budu moci doplnit zásoby. Po zelené po silnici scházím do údolí, v mlze jen tak tak vidím pasoucí se ovce. Až do Nové Lhoty ale nesejdu a pokračuji cestou necestou po hřebínku nad vesnicí přes Havraní pole do Suchovských mlýnů.

Začíná pršet a vysoká mokrá tráva mě studí až po kolena. Možná by se mi taky funkční kalhoty hodily, říkám si. Polní cesta mě dovede k potoku Velička, který se ale bohužel nedá nikde přebrodit, takže v roští, za deště a ve vysokých kopřivách pokračuji podél potoka a hledám brod. Když se mi to konečně podaří, dlouhou dobu sedím schovaný na autobusové zastávce a čekám na zlepšení počasí. Nic. Po hodině se s počasím smířím a po silnici vyrazím do Suchova. Ze Suchova vede zelená turistická trasa kolem přírodní památky Búrová a skrz Zahrady pod Hájem až do Velké nad Veličkou. Na TuristickaMapa.sk cesta vyznačená není, ale v terénu i v mapě je. Aby člověk došel k Búrové, musí ze zelené značky odbočit a zajít si tak půl kilometru, ale stojí to jistě za to. Búrová je krásná orchidejová louka s moc hezkým dalekým rozhledem a velkými soliterními stromy. Když přicházím k Búrové, přestává pršet, vychází Slunce, a tak si u této nádherné louky užívám podešťovou jarní náladu. Než dojdu do Velké nad Veličkou, projdu les, kde rostou hordy česneku medvědího (nezapomenu se napást, je to totiž prý snad to nejzdravější, co se u nás v přírodě dá najít) a projdu Zahradami pod Hájem, což je národní přírodní rezervace bělokarpatských luk, pastvin a starých sadů.

Z Malé Vrbky do nádhery Čertoryje a na Žalostinou

Ve Velké nad Veličkou si nakoupím zásoby a využiji zrovna projíždějícího busu, aby mě dovezl do Malé Vrbky, odkud vede cyklotrasa číslo 46 po příjemné uzounké vesnické silničce přímo k národní přírodní rezervaci Čertoryje. Od kopce Výzkum, kde začíná červená značka je již krásný výhled na celou rezervaci. Pokračuji po červené a žluté značce na rozcestí pod Šumárníkem, odkud po zelené značce vystoupám přímo prostředkem rezervace zpátky na státní hranici. Čertoryje jsou nejrozsáhlejší komplex bělokarpatských luk s roztroušenými stromy. Mají výměru 325 ha a jedná se o nejcennější území Bílých Karpat. Výjimečné místo, je to jeden velký anglický park (ale bez lidí) s obrovskými osamocenými stromy, nikde ani památka po těžbě nebo jiné devastaci přírody.

Cesta přes rezervaci je nádherná, občas mě skropí krátký jarní deštík, to mi ale nevadí, protože o to krásnější je to po něm. Z hřebene na hranici je krásný výhled na celou rezervaci, i na vzdálená města a v údolí. Odtud pokračuji po červené přes Tři kopce, ale odbočuji ze značky na Žalostinou – travnatý vrchol s rozhlednou a úžasným rozhledem. Již zdálky vidím malou rozhledničku, kterou mi ještě zkrášlí deštík a pořádná duha. Mám v plánu u rozhledny přespat a užít si východ Slunce, ale je tam trochu plno. Jedna partička se tady chystá strávit noc a přes vysílačku komunikovat s další partou, která je na Velkém Lopeníku a na Velké Javorině. Smůla, nemám chuť se bratřit, pokračuji dál.

Na Kněžské hory, přes oboru Radějov do rezervace Kútky

Zapadá Slunce, na rozcestí Kněžské hory (po modré) se dostávám dost pozdě. Obora Radějov je řádně oplocená, spousta tabulí hlásí, že se v oboře nesmí spát, nesmí se chodit mimo cesty, nesmí se rušit zvěř a co já vím co ještě... Moc se mi tam na noc nechce, ale v lese, kde zrovna jsem, je docela podmáčená půda. Tak vejdu do obory a po úzké silnici po zelené značce dojdu k rezervaci Kútky. Jsou to nádherné louky schované uprostřed lesů. Odbočuji tedy ze silnice a rychlou chůzí se snažím dostat za obzor, abych nebyl ze silnice vidět. Nerad bych, aby mě teď těsně před tmou někdo hnal z obory ven. Sotva si na kopci lehnu pod duby, slyším dole projet dvě auta. Ale tady je klid, tady mě nikdo nevidí. Postavím pod duby stan, chvíli pozoruji tři laně, jak pomalým líným krokem přicházejí na pastvu ke stádu, které se pase na louce pode mnou. Také si najdu místečko odkud je vidět i rozhledna na Žalostiné, chvílí se dívám a jdu spát.

Měsíčním údolím a přes Žerotín do Strážnice

Vstávám jako vždy před východem Slunce a pokračuji po zelené po silnici ven z obory. Lesy se teprve probouzí. Za oborou pokračuji po žluté Měsíčním údolím, na jehož konci se začínají objevovat chatky. Poté pokračuji přes Holý vrch a přes Žerotín po žluté do Strážnice. Jsem tam velmi brzo ráno, vítr fičí, Slunce má nádhernou ranní barvu. Na svazích Žerotína začínají vinice a je odtud krásný výhled do Dolnomoravského úvalu. Na vrcholu Žerotína stojí velká kaple s nápisem „Všeho do času, Pán Bůh na věky“. Je zde také možno potkat památný strom – nejstarší oskeruši v ČR, starou prý 400 let. Ještě doplním, že při sestupu ze Žerotína do nížiny jsem viděl během půl hodiny běhat snad 30 zajíců, malých, velkých, samotných nebo ve skupině. Asi ráj to pro zajíce. Ve Strážnici si dávám guláš, 4 piva, sednu na autobus a v bezvědomí odjíždím do Prahy.

Zhrnutí

Z uvedené cesty doporučuji navštívit zejména národní přírodní rezervaci Čertoryje. Je to ojedinělé místo, těžko se někde hledá něco podobného. Já jsem ji navštívil na jaře v sobotu a potkal jsem tam všehovšudy pět lidí. Myslím, že na podzim či na jaře ve všední den to bude místo naprosto nebo téměř opuštěné. Za návštěvu také stojí úsek Bošáca - Nová Bošáca, což je cesta přes nádherné louky. V pátek byla zcela bez lidí. A samozřejmě Žalostinou s nádhernými výhledy. Své velké kouzlo má také vrch Žerotín.

Po celé cestě jsem potkal pouze pár lidí. Nepočítám-li chvíle, kdy jsem procházel městy nebo vesnicemi. Celé území se mi zdálo velmi málo zdevastované. Téměř vůbec zde nejsou vidět holiny a těžba ve velkém, jak jsem toho byl svědkem hlavně v Nízkých Tatrách, na Považském Inovci, na Čergově a vůbec na většině míst, které jsem navštívil. Orientační problémy po cestě nebyly žádné.

Fotogaléria k článku

+29 ďalších fotiek