Trasa

Smolenice – Záruby – Ostrý kameň - Veterlín – Čierna skala – Starý plášť – Javorinka – Amonova lúka – Mesačná lúka – Sklená huta – Zabité – Orešianske sedlo – Krč – Lošonec – Smolenice

Po žluté a červené ze Smolenic na rozcestí Brezinky

Před pátou hodinou ráno, ještě za úplné tmy, vystupuji ve Smolenicích z vlaku. Nasazuji čelovku a mířím si to po žluté značce na nejvyšší kopec Malých Karpat - Záruby. Je teplo, na obloze svítí ještě hvězdy. Nejdříve procházím kolem kamenolomu, odkud mě odhání štěkot psů. Za ním se nořím do ještě nočního lesa a ihned čelovkou zkoumám, zda tu nejsem moc brzo, zda už česnek medvědí raší. Je to dobré, česneku je požehnaně. Na Havraniu skálu, jejíž závěrečný výstup je skalnatý a dosti prudký, dorazím ve chvíli, kdy na obloze svítí poslední hvězda a na východě se pozvolna začínají objevovat červánky. Po cestě na Záruby mě čeká ta krásná ranní chvíle, na kterou vždy čekám. Z téměř úplného ticha, najednou, trochu opatrně, se ozve první odvážný ptáček a začne štěbetat. Pak netrvá dlouho, aby se k němu postupně přidávali další a za chvíli hraje snad celý les.

Po cestě mi vychází slunce, jdu v krásné růžové ranní barvě téměř až na Záruby. Cestu mi párkrát křižují laně a mufloni vracející se z noční pastvy. Na Zárubách se nezdržuji a pokračuji na Ostrý kameň. Jedná se o krásný úsek hřebene, s prudkými srázy, skalkami a krásnými výhledy na severní hřeben Čela a Veterlína. Ostrý kameň je nádherná zřícenina, která z hřebene vypadá opravdu působivě. Dále sestupuji na rozcestí Brezinky, kde se opět objevuje česnek medvědí ve velkém množství, na hřebeni ještě úplně chyběl. Začínám pastvu. Česnek medvědí má stejné účinky jako klasický česnek, jen je o mnoho silnější. I medvědi ho prý na jaře po zimním spánku vyhledávají. Pročisťuje celé tělo a nedá se usušit. Účinky má pouze čerstvý, nebo jako tinktura.

Svahy Veterlína plné zvěře

Z rozcestí Brezinky mám v plánu jít po modré na Čertov žľab. Údolí je studené, plné života a zeleného podloží pod ještě holými stromy. Asi ve čtvrtině cesty mě napadá, že bych mohl vylézt na hřeben Veterlína jen tak, cestou-necestou. Z hřebene Zárub vypadaly svahy hodně lákavě. Svah je velmi prudký, chodím křížem-krážem, funím jak lokomotiva, každou chvíli stojím a nohy pálí jako feferonka. Pouze zvířecí chodníčky, jinak nic. Najednou se z dálky nade mnou začínají objevovat mufloni. Pozorují mě z dálky, v klidu stojí, pak se ozve zapískání a už je slyšet jenom dupot. Zhruba v polovině svahu už jsou vidět velká stáda nejen nade mnou, ale i v dálce v mé úrovni. Vím, že jsem ve skutečném zvířecím ráji, na prudkých svazích mimo cesty, ve skutečné divočině. Když se jednou zastavím na převislé skalce a pozoruji prudký spád pode mnou, uvidím obrovského divočáka, jak běží prudkým kopcem dolu. Vyběhl z míst, kde jsem před chvílí prošel. Vydržel zůstat nehybně, když jsem kolem něho procházel, ale teď, když jsem zastavil a ze shora se díval jeho směrem, mu povolili nervy a dal se na útěk. Byl obrovský, největší divočák v mém životě.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

Chvíli po tom, co kanec zmizí, se nedaleko ode mě ozve rána. Leknu se, myslím si nejprve, že jsem nedaleko šíleného lovce (už jsem si při svých potulkách s myslivci zažil své), ale pak mezi stromy, asi 30 metrů ode mě, uvidím dva muflony, jak stojí nehybně proti sobě. Je mi to jasné – čeká mě můj první mufloní souboj. Nehybně čekám. Sázím na toho, co poběží z kopce. Najednou se mufloni rozběhnou a prásk, ze všech sil se srazí rohama. Rána jak z děla. Poté už muflon, co běžel do kopce, se otáčí a prchá ze svahu dolů. Nádhera. Poté pokračuji pomalu na hřeben, kolem mě stále pobíhají stáda. Na hřeben se dostanu zhruba v polovině cesty mezi Čelem a Veterlínem. V krásném jarním slunci pokračuji dále podél krásných statných stromů a prudkých skalek až na Veterlín, odkud je krásný jižní výhled na Malé Karpaty. Vidím mé budoucí kroky. Na vrcholu, ač sem nevede turistická značka, je vrcholová kniha a podle zápisů to je kopec docela hojně navštěvovaný.

Přes Čiernu skálu na Starý plášť a na svah Javorinky

Po snídaňovém obědě scházím z Veterlína cestou-necestou česnekovým lesem na červenou značku, která spojuje rozcestí Brezinky a Červenou horu. Velmi se otepluje, ale obloha je pořád krásně sytě modrá. A bez jediného obláčku. Pokračuji zpevněnou širokou lesní cestou pěkně pomaloučku až na rozcestí pod Čiernou skalou. Na Čiernu skalu vyjdu po žluté značce, na jejím začátku jsou vyrúbaná místa. Na vrcholu odpočívám a užívám si krásných výhledů. Je teplounko, ležím, klid, jen malé ještěrky pobíhají na skalkách nedaleko ode mě. K další cestě mě inspiroval článek Pavla Timka.

Dívám se na Starý plášť, pokusím se tam cestou-necestou nějak dostat. Z Čierné skaly pokračuji po žluté značce kousíček směr Polámané, ale jakmile začne cesta výrazně klesat, vstupuji do lesa a mířím si to přímo na jih. Vůbec nevím, kudy jdu. I ve chvíli, kdy jsem na Starém plášti, ještě nevím, kde jsem a hledám nějaký důkaz. Přesvědčí mě papír v igelitu přilepený na stromě s názvem vrcholu. Na vrcholu dlouho odpočívám a užívám si krásných výhledů. Po cestě na Starý plášť jsem prošel mnohé krásné zákoutí s překvapivě zachovalými místy a velkými starými stromy. I počasí mi přálo. Ochladilo se, začal foukat studený vítr, stíny, zdálo se, se prodloužily a jarní les dostal krásnou stříbrnou průzračnou barvu, až oči přecházely. Ze Starého pláště jsem cestou-necestou sestoupil na červenou značku vedoucí na Amonovu lúku. Vyšel jsem někde mezi Amonovou lúkou a pramenem Mon Repos a ihned se vyšplhal na protilehlý svah Javorinky. Cesta to byla velmi prudká, mnohé prudké skály jsem musel obcházet. Odměnou mi byly krásné pohledy na Starý plášť, který odtud vypadal skutečně impozantně. Utábořil jsem se někde na svazích Javorinky na starém rúbanisku, odkud byl výhled na Čiernu skálu a Veterlín a zároveň opačným směrem na Plavecký hrad. Západ slunce nad Plaveckým hradem byl tím posledním hezkým prvního dne.

Po červené a zelené přes rozcestí Žliabky na Sklenou hutu

Ráno nelením, s východem slunce balím a pokračuji po červené dále. Na Amonovej lúke nabírám vodu z pramene (je třeba se odpojit z červené a pokračovat za louku – cesta je značená) a dále scházím mimo cesty do údolí pod Klokočem, na který se posléze vyšplhám lesem po jeho západním svahu. Na hřeben Klokoče vycházím ve chvíli, kdy nad ním vycházelo slunce, takže mi stromy na svahu sluníčko krásně zabarvilo. Cesta z Klokoče na Mesačnú lúku (vydatný pramen) je nádherná. Střídají se zde loučky s krásným neporušeným lesem. Nikde ani stopa po devastaci. Nejkrásnější část dnešního dne však zažiji při sestupu z Mesačné lúky po zelené na rozcestí Žliabky. Skoro hodinový, ze začátku prudký sestup krásným lesem, nikde ani stopa po lesnických pracích, všude jen krásné svahy a ostře zařezaná údolí. Fouká vítr, objeví se i stádo laní, slunce maluje jak o život. Jižní svahy Vápenné jsou skutečným pokladem.

První známkou toho, že celý den nebude jen procházka čistou nádherou, se objevuje u rozcestí Žliabky. Spousta pokácených buků dává tušit, že se pomalu dostávám tam, kde se hospodaří naplno. Po půl hodině, ještě pěknou cestou kolem starého křížku, přicházím na Sklenou hutu. Je to působivé místo u potoka, kde kdysi bývala vesnice. Romantické místo, ideální na přespání. Spousta typickým způsobem vysázených starých stromů dává tušit, že to tu lidé, kteří tu žili, měli rádi. Mám v plánu pokračovat po zelené a žluté na Zabité, avšak po pár desítkách metrů, ještě než vejdu po široké zpevněné lesní cestě do lesa, odbočím po širší cestičce do leva a po asi 7 minutách chůze do kopce přicházím na velkou loveckou louku. Na jejím horním okraji je seník naplněný senem až k prasknutí a kousek od něj se nachází otevřený vysoký posed se židlí a malou „pohovkou“. V případě nouze a špatného počasí ideální pro přenocování.

Smutnou krajinou do Orešianskeho sedla a na Krč

Ze Sklené huty vyrážím do Orešianskeho sedla. Tato část cesty mi připomene, že jsem neutekl do ráje. Za rozcestím nad Jarkami potkávám první lidi od začátku putování. Těžba dřeva zde probíhá ve velkém, cesty jsou rozježděné (mám štěstí, že je sucho), navozené klády leží podél cesty v dlouhých řadách. Na Zabitém míjím hájovny a pramen vody, chvíli jdu po asfaltové cestě a pak pokračuji po modré do Orešianskeho sedla. Pochod ztratí na kráse, míjím mnohé rúbaniská, cesta je široká, traktorová. Je horko, od noh se mi práší jak v srpnu. Mám pocit pravého, suchého léta. Fádní kusy cesty se střídají s vykácenými svahy. Na jednom hřebínku vidím stát řadu posledních stromů, kolem nich vykáceno. Vybavuji si, že tyhle chudáky jsem viděl z druhé strany jak z Veterlína, tak z Čiernej skaly. Teď jsem tedy za nimi. Ze svahů pozoruji tmavě zelená aprílová pole Podunajské pahorkatiny. Vše je v oparu prachu a horka.

Přemítám, že až mi někdo nabídne třeba bukovou židli, s díky odmítnu, že to je to nejdůležitější, co mohu udělat. A chvíli potom si dávám oštiepok uzený na bukovém dřevě. Po tříhodinovém pochodu mě vítá Orešianske sedlo. Z ničeho nic, jak mávnutím kouzelného proutku, mizí rúbaniska a všude se opět zazelená česnek medvědí. Nechce se mi už dnes sestupovat na Majdanské koupaliště, proto se vydávám lesem na vrchol kopce Krč. Tento kopec mě odmění neporušeným česnekovým lesem. Čekám na večer, slunce zapadá, nedaleko chrochtá divočák. Ležím na karimatce a pozoruji namlouvání dvou strakapoudů. Jsou přímo nade mnou. Když jeden z nich začne vášnivě mlátit zobákem do stromu, kusy uvolněné kůry mi padají přímo na čelo.

Do Smolenic přes Lošonec a Hlbočskou dolinu

Třetí den ráno se mi nechce vracet zpátky na modrou značku vedoucí na koupaliště Majdan, proto sestupuji lesem po svahu Krče na asfaltovou cestu, která mě dovede až na rozcestí Majdan, odkud vede zelená značka do Lošonce. Příchod do vesnice je působivý. Krásné loučky s pěknými výhledy na Čiernu skálu. Vesnicí procházím ve chvíli, kdy se místní děti, zdá se mi, že znuděně, trousí na zastávku na autobus do školy. Ještě, že už mám svá školní léta za sebou. Z Lošonce přejdu malý kopeček, který je při sestupu do Jahodníku plný chatek. Dále mám v úmyslu cestu po zelené do Čertova žlabu.

Chvíli pokračuji po místní asfaltové cestě, míjím táborové chatky a pokračuji údolím. Poté však měním plán. Vydám se na východ do svahu směrem na žlutou značku, která vede z Jahodníku na rozcestí Vlčiareň. Tuto značku míjím a dostávám se na prudké svahy nad Hlbočskou dolinou. Stráně Hlbočské doliny jsou krásným rozloučením s čundrem. Nahoru a dolu, cestou necestou, tam a zase zpátky se procházím tímto naprosto panenským územím. Z některých míst je krásný výhled na Čelo. Nakonec se těsně před vesnicí napojuji na zelenou značku, která do Smolenic vede od jeskyně Driny. Něco přes půl hodiny cesty a jsem z místa absolutního klidu a nepošlapané krásy u rušné silnice plné aut.

Závěr

Cesta Malými Karpatami mě nejvíce překvapila tím, že i přes pěkné počasí jsem potkal velmi málo lidí. Například od startu ve Smolenicích až na rozcestí nad Jarkami jsem za den a půl pochodu nepotkal jediného člověka, ani traktoristu, prostě nikoho. Hory byly jenom moje. Za nejkrásnější části cesty, které určitě stojí za to navštívit, považuji úsek mezi Zárubami a Ostrým Kameňom, svah Veterlína, lesy pod Starým pláštěm, celý úsek mezi Amonovou lúkou a rozcestím Žliabky a svahy Hlbočské doliny. Naopak celý úsek mezi rozcestím nad Jarkami a Orešianskym sedlem je dosti poničený a podle mého názoru není třeba se sem v příštích dvaceti letech vracet. Orientační problémy na cestě vůbec žádné. Malé Karpaty nezklamaly, ač jsem se tam vrátil už po roce. A opět se mi vyplatilo odbočovat z turistických cest a cestou-necestou se šplhat po prudkých opuštěných svazích, nejkrásnějších místech slovenských hor.

Fotogaléria k článku

+29 ďalších fotiek