Prejdi na obsah

Hiking.sk Zavrieť

Prihlás sa do svojho konta
alebo sa zaregistruj

Túra Ďurčiná – Kľak – Slovenské Pravno

Nejraději mám listnaté hory. Proto musela dřív nebo později přijít chvíle, kdy se podívám na hojně navštěvovaný, krásně listnatý kopec, malofatranský Kľak. Čas nazrál tento rok, kdy jsem se tam vypravil rozloučit s letošním jarem. V plánu jsem měl navštívit i pohoří Žiar a během 2,5 dnů dojít z obce Ďurčiná přes Fačkovské a Vyšehradské sedlo do Nitranskeho Pravna. Nakonec to dopadlo kvůli změnám plánu a bloudění trochu jinak. Ale to nevadí. Potkal jsem se díky tomu i se svým prvním medvědem.

Vzdialenosť
42 km
Prevýšenie
+2200 m stúpanie, -2090 m klesanie
Náročnosť
stredná, 3. stupeň z 5-dielnej Hiking stupnice
Čas
2,5 dni
Obdobie
jar – 05.06.2014
Pohoria
Malá Fatra - Lúčanská Fatra, Žiar
Trasa
Voda
prameň Jačmenisko pod kopcem Baba, prameň Glozová
Nocľah
Kľak, žiarské louky pod vrchem Závozy
Doprava
Žilina (vlak, bus)/Rajec (vlak, bus) - Ďurčiná (bus)
Slovenské Pravno (bus) - Turčianske Teplice (vlak, bus)/Martin (vlak, bus)
SHOCart mapy
» č.1083 Prievidza, Žiar (1:50.000)

Trasa

Ďurčiná – Žihlavník – Úplaz – Vríčanské sedlo – Kľak – Kľacký vodopád – Vysoká stráň – Dlhá dolina – Vrícko – Vrícke sedlo – Závozy – Slovenské Pravno

Po žluté na Žihlavník přes tři lavičky

Po šesté hodině ráno vystupuji z autobusu na konečné zastávce. K prudkým svahům Malé Fatry je to podél posledních pár domů a loučky pouze několik minut. Kousek od pasoucího se srnce začínám prudce nabírat výškové metry. Cesta vede tmavým jehličnatým lesem, poté pár desítek metrů po široké svážnici a poté se opět noří do smrkového hustého lesa. Cesta se pořád zužuje, nakonec se z ní stává uzounký chodníček pouze pro jednoho člověka. Díky prudkému stoupání se velmi brzo začínají ukazovat první výhledy do Žilinské kotliny. Ďurčiná a Rajec jsou do hodinky cesty vidět skoro jak z letadla.

Uzounká cesta končí na krásné louce, která se směrem do kopce rozšiřuje, poté se po narovnání cesty zužuje, až skoro vymizí, aby se nakonec otevřela do nádherných zelených prudkých svahů, lemující cestu až na rozcestník Žihlavník. Louky pod Babou až k Žihlavníku jsou nádherným místem, s krásnými výhledy na prudké jehličnaté svahy padající ke Kamennému potoku. Na tomto úseku lze nabrat vodu z nové studánky Jačmenisko. Voda z ní za mé návštěvy už netekla, žlábek byl ucpaný, ale vodu šlo nabrat přímo zpod stříšky. Na tomto úseku je zvláštní to, že se zde nacházejí tři nové lavičky. Prostřední přímo u studánky a další dvě na místech s nádhernými výhledy (2. a 3. fotka). Na třetí lavičce kousek před rozcestníkem Žihlavník dlouho sedím a dívám se na dravce, který hluboko z údolí začíná kroužit, nabírá výšku, krouží a plachtí, aby se nakonec dostal až na moji výšku, přelétl hřeben za mnou a zmizel někde v dálce v horách. Lavička na takovýchto krásných divokých místech vysoko, to se opravdu zažije málokde.

Divokým lesem přes Kýčeru na Úplaz

Za Žihlavníkem cesta chvíli klesá, obchází vrch Jablonská a mění se v převážně již listnatý les. Při klesání do sedla pod Kýčerou je přerušena několikerými rubanisky, s kterých jsou výhledy na Kľak a na dosti poničené lesy v této části hor. Při stoupání na Kýčeru však rubaniska končí a člověk se ponoří do krásného divokého listnatého lesa, kterým dojde téměř až na hřeben Malé Fatry, na rozcestí Úplaz. Celý tento úsek je až působivě divoký a zvláště kolem Kýčery navíc provoněn česnekem medvědím. Přímo z vrcholu Kýčery pozoruji asi minutu na svahu pode mnou stádo laní. Jen tak stojí, občas se pošťouchnou. Kolem nich je všude bíle rozkvetlý česnek a slunce svítí do jarního lesa. Připadám si jako v pohádce. Při sestupu z Kýčery navíc načapám samotnou laň asi na vzdálenost pouhých 8 metrů. Občas zatleskám kvůli medvědům, ale zdá se, že bych měl tleskat víc, když mi laně běhají téměř pod nohama. Na vrcholu Kýčery mě ještě překvapilo, jak moc tam bzučel hmyz. Už dlouho jsem neslyšel, aby to někdy někde takhle moc bzučelo. A kousek pod vrcholem už téměř nic. Byl tam asi nějaký slet kýčerovského hmyzu.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom FacebookuInstagrame ]

Po červené na Kľak a ráno na Kľaku

Dostávám se na hlavní malofatranskou hřebenovku. Úsek mezi Úplazem a Jankovou mě moc nebaví, jde se převážně po vcelku široké, na některých místech i rozježděné cestě. Z Jankové na Skalky je cesta mnohem krásnější, jsou pěkné výhledy na blížící se Kľak. Sestup do Vríčanskeho sedla, se přiznám, nějak moc nevnímám, už se asi těším na další stoupání. Začíná trochu pršet, les ztmavne a dostane úplně jinou náladu. Za Vríčanským sedlem se les opět změní v naprostou nádheru. Stoupám v dešti a vůni česneku tmavým mokrým lesem. Déšť ale není tak silný, abych musel natáhnout pončo. Stromy mě uchrání od nejhoršího. Na Ostré skale mi pršet přestává, slunce se začíná opírat do mokrých listů a užívám si krásné výhledy. Utkvěl mi pohled směrem na hřeben Malé Fatry směrem na Velkou lúku. Všude samé rubaniska. Je jich hodně. Na některých místech tolik, že hory proto ztrácejí nejen krásu, ale také své tajemství. To, co nebude zničeno, zůstane krásné. Ale když to krásné bude jen malé a rozkouskované, tajemství širých hvozdů zmizí a s nimi podle mě i skutečná síla hor. Zvláštní je, že ač je víc těch, kterým plundrování hor vadí, než těch, kteří z toho mají zisk, nic se nemění a hory stále mizí před očima. Tak nevím koho ta naše „demokracie“ zachraňuje. Přírodu teda určitě ne.

Cesta z Ostré skály na Kľak je moc pěkná, s krásnými výhledy a prudkými skalami, často se zanořuje do lesa, aby z něho zase na malou chvíli vyšla. Jdu velmi pomalu, už na předkľackých skalkách se zastavuji, užívám si výhledy, povaluju se, usínám. Před závěrečným výstupem se počasí opět horší. V dálce se objevují průtrže mračen, celá obloha ztemní, pouze občas v průrvě mezi mraky se ukážou sluneční paprsky vystupující zpoza mraků jak na barokním obraze. Vypadá to, že pěkně zmoknu. Když dorazím na Kľak, nevím, kam mám koukat dříve. Nejen díky úžasnému výhledu na všechny světové strany, ale také kvůli počasí, které je působivé a mění se z minuty na minutu. V dálce na severozápadě jsou vidět průtrže mračen, nad Strážovem naopak vykukuje slunce a barví nebe do oranžova. Deště se ženou nad horami a v jednu dobu se ke Kľaku přiblíží natolik, že mám pocit, že se úzké průrvy vody z nebe snad budu moci dotknout. Nakonec se ale lijáky obrací, mizí z hor a zkrápějí Fačkov a poté postupují Žilinskou kotlinou od vesnice k vesnici, směrem na Žilinu. Když nastupuje tma, není po dešti už ani památky, jenom rozložité vysoké mraky obklopují hory a nepropustí ke mně žádné paprsky zapadajícího slunce.

Ráno mám budíka nařízeného na 4.30 h. Dle norské předpovědi na www.yr.no (slovenské názvy je zde nutné zadávat s diakritikou, přesně tak jak se píšou), s kterou mám velmi dobré zkušenosti, by mělo dojít ke změně počasí a ta bývá na vrcholech vždycky nádherná. Když vykouknu ze stanu, valí se přeze mě mlha, fičí vítr, dost prší. Proto se vracím do spacáku a tvrdě usínám. Kolem 6.30 se náhle budím a zjišťuji, že čerti už se nežení. Ještě v polospánku v co největší rychlosti vybíhám na vrchol a sledují nízkou hustou bílou oblačnost, jak se v rychlých proudech pohybuje mezi stráněmi hor. Nádherná podívaná, které je mi dopřáno asi 15 minut. Poté se oblačnost zvedne a zahalí i vrchol Kľaku v neprostupnou mlhu. Málem jsem podívanou prošvihnul. Spát o 15 minut déle, tak o ni přijdu jak malý kluk. Hrůza, měl jsem víc štěstí než rozumu.

Ke Kľackému vodopádu a cestou-necestou přes Vysokou stráň do Vrícka

Původně jsem chtěl sejít do Fačkovského sedla. Když ale u rozcestníku přemítám, zjišťuji, že se mi tam vlastně vůbec nechce a vydám se ke Kľackému vodopádu. Říkám si, že tahle cesta bude méně prochozená a mnohem hezčí. Ze začátku se nemýlím. Sestupuji ranním mlhavým kapajícím lesem, vidět je jenom kousek přede mě. Procházím pár louček, které jsou poseté žlutými kytkami. Poté se však dostávám na cestu projezděnou traktory, která se evidentně připravuje pro budoucí těžbu v těchto místech. Klesání je velmi prudké, je mokro, cesta rozježděná, vůbec po ní nelze jít. Na botách mám takové nánosy bláta, že je ani nemůžu zvednout. Raději tedy sestupuji po kamenech prudké říčky, která spěchá stát se Kľackým vodopádem. Kousek za ním začíná prosvítat mezi mraky slunce a všimnu si, jak se nad svahy vrcholu Partizán objeví mrak ženoucí se přes kousek modré oblohy. Je rozhodnuto. Tenhle pohled mě tak nadchne, že se spouštím k bystřině Vríca a od ní začnu stoupat po prudkých svazích Vysoké stráně cestou-necestou na louky pod Kľakem. Původně mám v plánu se stáčet k východu přímo k vrcholu Partizána, průchodnost cesty mě ale nutí spíš postupovat západním směrem. Od řeky lezu snad 10 minut kvůli prudkosti svahu po čtyřech, poté pouze traverzuji prudký svah sem a tam, chvílemi po zvířecích chodnících, chvílemi přes popadané stromy, potůčky valící se přes kameny z prudké stráně a menší skalky.

Vysoká stráň má na svých svazích nádherně zachovaný divoký les, s vysokými buky a mnoha velkými skalními útvary, ze kterých jsou výhledy na protilehlé svahy Skalky a svahy zvedající se do Vríčanského sedla. Výhoda je, že na stráni není v dlouhých pásech nikde neprostupný les, člověk se tak musí vypořádat pouze se skalami, které je nutné občas obejít a občas vyšplhat. Tady je medvědovo, tady má divočina klid. Poté co se vydrápu na hřeben, přecházím jarní louky jižně od Kľaku, který se mi halí do bílých mraků (občas se na chvíli ukáže vrcholový kříž) a poté sestupuji cestou-necestou po svazích do Dlhé doliny, kterou chci sejít do obce Vrícko. Sestup je nejnáročnější z celé cesty. Mokrá kamenitá prudká cesta hrozně klouže, nedá se na ní udržet, navíc začínám být unavený po předcházejícím výstupu. Odměnou je mi velký jelen, prudce přede mnou prchající po strmém svahu dolu a pramínek, který jsem našel někde v lese, úplně mimo cesty, jak vytéká zpod kamene malinkým vodopádkem. Žádné rozbahněné kaliště. Prostě malý vodopádek přímo zpod kamene. Jelikož začíná být pěkně horko a už jsem byl bez vody, cestu do Vrícka mi to hodně ulehčí. Po svazích sestoupím na lesní svážnici, která mě dovede do Dlhé doliny, kterou pokračuji do Vrícka. Nahoře jaro, tady však vládne pravá letní teplota. I příroda změnila barvu do letních nálad. Asi kilometr a kousek před Vríckem míjím velký seník, křížek a vodní zdroj s rourkou, ze které vytéká voda přímo do příkopu u cesty.

Z Vrícka přes Vrícke sedlo do pohoří Žiar

Ve Vrícku do sebe hážu litr čepované kofoly a jednu Margotku a pokračuji vesnicí ke kostelu, odkud se chci přes hřeben dostat na červenou značku, která spojuje Fačkovské a Vrícké sedlo. V horkém slunci ve vesnici potkám tři jeptišky. Mělo to zvláštní atmosféru. Dvě někam spěchali a jedna byla pouze, soudě dle chůze, na zdravotní procházce. Až doma se dočtu, že se ve Vrícku nachází klášter Milosrdných sester sv. Vincenta. Od kostela, kde je podivně upravené urnové pohřebiště, stoupám po asfaltové cestě kousek ke starému hřbitovu, od kterého se doleva proklestím na cestičku, která by měla podle mapy vést skoro až na hřeben a končit u kříže nebo nějakého památníku. Cesta je ale bohužel málo používaná, že ji po krátké době ztrácím a poté v horku funím zase po svazích prostě jen nahoru. Jehličnatými lesy se dostávám na širokou lesní cestu, kterou jdu dál a dál a čekám, kdy narazím na červenou značku. Dostávám se na ni ve chvíli, kdy mi zbývá tak půl hodiny chůze do sedla. Za sedlem začínám opět nabírat výškové metry, abych je před výstupem na vrchol Závozy opět ztratil. V této části, nedaleko od turistického chodníku, probíhá intenzivní těžba. Mezi stromy se mi v dálce vynořuje zpoza kopce obrovské červené rameno těžebního stroje, které chňape pokácené stromy a opět mizí za náspem. Krásný les začíná opět při výstupu na Závozy. Jde se vcelku prudkým úzkým chodníkem smíšeným lesem. Z chodníku často není vidět kvůli neprostupnému porostu.

Klesání ze Závoz je krásné. Smíšený les se často střídá s malebnými loučkami. Moje pohodlná cesta končí u hájovny, ještě před traverzováním kopce Gaštan. Hájovna stojí na louce se šumavskou atmosférou. Ale kam dál? Značka nikde. Zkouším všechny možné čtyři směry, tak daleko, kam mi to psychika dovolí, abych se posléze utrmácen vrátil na stejné místo. Nejde mi to na rozum. Vytahuju kompas (ten pekelně až na dně baťohu) a mapu, točím s ní jak šílený sem a tam – a nic. Práce s mapou nikdy nebyla moje silná stránka. Navíc přes sedlo prochází cyklistická stezka, kterou ještě na mapě nemám zaznačenou a která podle mě má chybně – opačně přidělané tabulky. Kde udělali soudruzi chybu? Je mi jasné, že z takového guláše se nedostanu. Vyrážím tedy nejsnadnější cestou za hájovnu a mírně do leva a proklínám snad již po sté všechny slovenské značkaře. Po chvíli se samozřejmě ukazuje, že jdu úplně špatně. Místo na jih jdu na východ, obcházím bezejmenný kopec vysoký 796 m a končím na krásné protáhlé louce severně od obce Brieštie. Na návrat nemám náladu, rozhodnu se skončit tedy tam, kam jsem došel. Sice se nedostanu na Vyšehrad, jak jsem měl v plánu, ale tahle louka s krásným výhledem na Velkou Fatru mi zklamání vynahrazuje. V dálce vidím hlavní hřeben Velké Fatry a v popředí se kulatí nádherná Tlstá. Je to jeden z nejkrásnějších kopců, které jsem v životě, již před mnoha lety, navštívil. V teplém letním počasí čekám na noc. Stan nestavím, proto si v noci užiju i Mléčné dráhy.

Medvědí ráno a sestup do Slovenského Pravna

Brzy ráno, ještě před pátou, mě den vítá teplým slunečným počasím. V ranních barvách sbalím baťoh a přímo na louce si čistím zuby. Když zvednu hlavu, málem rozkousnu kartáček. Na konci louky, podél lesa, si to pomalu a rozvážně mašíruje medvěd. Bylo to, poté si to odkrokuji, nějakých 90 metrů ode mě. Dívám se. Medvěd se zastaví a dívá se také mým směrem. Začnu se v tu chvíli bát. Nehýbám se a čekám, že se vrhne do houští. Ale nic. Medvěd pokračuje podél lesa dál. Nádhera. Vytahuji fotoaparát, cvaknu rychle pár fotek a pak si jenom užívám nádhernou chvíli. Velebím všechny slovenské značkaře. V bezpečné vzdálenosti, bez strachu, žádné leknutí a jen záblesk mizejícího zvířete. Medvěd se několik minut přede mnou promenáduje po louce a vůbec ho nezajímám. Jednou se zastaví, dívá se směrem ode mě, lekne se asi, udělá pár neuvěřitelně rychlých pohybů a poté rozvážně pokračuje dál, jako kdyby byl na cestě kolem světa. Životní zážitek. Dívám se pořád s kartáčkem v puse a nevěřím vlastním očím. Poté, když medvěd dojde na konec louky, ještě se naposled rozhlédne a chvíli postojí a mizí navždy v lese. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, když jsem ho poprvé uviděl, na to krásné leknutí. Pln štěstí pokračuji po lesních cestách do Slovenského Pravna. Nad vesnicí se dostávám na silnici, která vede do obce Brieštie. Do příjezdu autobusu mám fůru času, tak ještě dlouho čekám na loukách nad vesnicí a užívám si nálady přicházejícího léta. Tlstá je v ranním oparu téměř neviditelná a chlapci z vesnice pode mnou na louce přehazují kupky sena…

Závěr

Cesta téměř neměla slabých míst. Ač jsem se šel rozloučit s jarem, které jsem zažil na hřebeni Malé Fatry, zároveň jsem přivítal léto, které bylo v nižších polohách v plném proudu. O kráse Kľaku asi netřeba mluvit. Bál jsem se, že tam bude nával lidí, nakonec to ale dobře dopadlo. Pouze před setměním si na kopec vyběhl jedem pán se psem, pokochal se a utíkal zase hned zpátky dolu. A celkově byla cesta klidná. Potkal jsem během 2,5 dnů pouze dva lidi. Žlutá značka z Ďurčiné je nádherná. Kdo zná Malou Fatru, ale novou značku ještě nezkusil, určitě ho nezklame. Vysoká stráň, zvedající se od potoku Vríca, je opravdu divoká a zároveň vcelku dobře průchodná. Pohoří Žiar jsem kvůli bloudění zvládnul pouze okrajově. Jistě se ale jedná o klidné místo s jedinečnou atmosférou a stráněmi plných medvědů. Co stop jsem ještě viděl při sestupu do Slovenského Pravna.

Fotogaléria k článku

Najnovšie