Svou tůru jsem začal 7. 5. v pondělí. Bohužel jako každé ráno se mi moc nechtělo vstávat a tak po nutném posezení s rodinou, která zrovna přijela a po návštěvě pomníčku tragicky zemřelého kamaráda na rozcestí na Čičmany se konečně na oběd dostávám na Fačkovské sedlo. Počasí je příjemné, slunce moc nepálí a většinou se schovává za skupinky mraků v poklidu plujících po obloze. Chvilku ještě vysedávám v autě a vychutnávám si U2 a pohled na Kľak... jediné, co snad kazí tuto krátkou siestu, je množství výletních turistů motajících se kolem.

No nic, vytahuji batoh z kufru, roztahuji hůlky a vyrážím směr Kľak. Z počátku to jde pěkně, avšak brzy v serpentínách na Reváňské sedlo narážím na množství dech popadajících turistů v riflích a botaskách. Uklidnuji se tím, že z Kľaku dál už snad žádné nepotkám a předbíhám jednu skupinku za druhou... Zhruba v polovině stoupání potkávám známé a pomaličku s nimi stoupám těsně až pod sedlo kde se odpojuji a točím doprava na Reváň, abych se vyhnul koncovému úseku v kleči, kde chodník skoro vždy připomíná spíš rozorané pole než turistickou stezku. Míjím Reváňské sedlo a během pár minut již stojím na vrcholu Kľaku.

Vychutnávám si rozhled všemi směry, i když vrcholky Velké Fatry i Martinek jsou schované v mracích. Dělám pár fotek, nezbytné cigárko a s pohledem na provizorní kříž opouštím vrchol i s posledními turisty. Cesta na Ostrou skalu a dál na Vríčanské sedlo utíká rychle, i když mě čeká rovných 500 metrů klesání, které jsem těžko sbíral cestou na Kľak. Párkrát se ještě otáčím zpět směrem na Kľak a kochám se jeho majestátem. Po chvíli už docházím do Vríčanského sedla, kde si dovoluji krátkou pauzu s občerstvením a nezbytnou fotečkou u kříže. Počasí je stále pěkné, jen větřík by mohl víc foukat...

Pokračuji dál na Jankovou a cestou poprvé narážím na první turisty. Jdou natěžko, zřejmě z Velké Lúky, ovšem k mému zklamání neumí ani odpovědět na pozdrav. S povzdechem nad lidskou... a s komentářem "bohužel i takoví mezi námi" přidávám do kroku, protože na sedlo pod Hnilickou Kyčerou to mám ještě osm kilometrů. Cestička je tady pěkná, stoupání nebo klesání je mírné a krásně to utíká. Míjím Skalky, Jankovou a krátce se zdržuji u pomníku neznámeho partizána na Úplazu a už zdálky vyhlížím to nepřijemné stoupání na Hnilickou Kyčeru.

[ Tipy na túry a aktuality z hôr môžeš sledovať aj na našom Facebooku a Instagrame ]

K mé smůle zrovna v tomto místě se mi začíná ozývat pravé koleno a to čím dál víc. Ale přežili jsme už horší situace a tak se vrhám do nekompromisního stoupání na vrchol. Počasí se začína kazit a mraky klesají až tak, že se lehce dotýkají vrcholu. Pokouším se ještě o fotku zpět směrem na Kľak, ale ten je již celý v mracích. Navíc se zvedá dost vítr a každou chvíli to vypadá na déšť. Pomalu s bolavým kolenem docházím na vrchol. Zapisuji se do knihy a v tom z druhé strany přichází dva Češi. Vykecáváme se asi půl hodiny a jediným tématem jsou samozřejmě hory.

S přáním pěkné cesty a dobrého spaní v sedle je opouštím a pokračuji dál směr sedlo Mariková. Cestou narážím na další tři skupinky Čechů, využívajících zřejmě státního svátku v úterý a tím pádem prodlouženého víkendu. Nebýt toho, tak bych z Kľaku nepotkal ani duši.
S poslední skupinkou zas prohodím pár vět a s pohledem na hodinky nemilosrdně ukazujících něco před šestou je s radou kde přespat a nabrat vodu nechávám daleko za sebou.

Do sedla Mariková přícházím v podvečer. Nikde ani živáčka a počasí se nádherně vybralo... obloha krásně modrá a bez mráčků. Vytahuji čokoládku, dopíjím flašku s vodou a s cigárkem v ruce poslouchám ptáky zpívající v okolí. Po chvilce vytahuji mobil a domlouvám si odvoz zpět na Fačkovské sedlo. Autobusy sice jezdí až těsně k zámku, ale jejich četnost si nedovoluji odhadnout. Poté se stávkujícím kolenem sbíhám přímou cestičkou dolů až k zámku, kde dorážím přesně v sedm.

Závěrem: tato tůra je krásnou hřebenovkou, vyjímaje úsek Fačkovské sedlo - Kľak dalo by se říct i poměrně málo navštěvovanou. Po celé její délce jsou krásné rozhledy ať už na Strážov na jihu, Velkou Fatru na východě, Kriváňskou Malou Fatru a Martinky na severu a Súľovské skaly a Manín na západě. Chodník není jednotvárný, klikatí se lesem i loukami s kosodřevinou, místy po rovince, místy s prudším stoupáním nebo klesáním... Tuto tůru můžu jen doporučit.

Fotogaléria k článku